Komunistický manifest

Komunistický manifest vypracovali Karel Marx a Bedřich Engels v Londýně roku 1848 jako teoretický a praktický program strany, určený pro veřejnost. „Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám Manifest, bude všude a vždy záviset na historicky daných okolnostech. Manifest je historickým dokumentem, na němž již podle našeho názoru nemáme právo něco měnit. Pozdějšímu vydání bude snad možno předeslat úvod, který překlene vzdálenost od roku 1848 do nynější doby.“ Karel Marx a Bedřich Engels v Londýně 24. 6. 1872.

Karel Marx ve službách pracujícím

Komunistický manifest nemohl být nazván manifestem socialistickým. Roku 1847 byli socialisty nazýváni lidé dvojího druhu. Jednak přívrženci různých utopických systémů, zejména owenovci v Anglii a fourierovci ve Francii, oba tyto směry se již tehdy zvrhly v pouhé sekty, pomalu vymírající. V obou případech to byli lidé stojící mimo dělnické hnutí hledající podporu spíše „u vzdělaných“ tříd.

Socialismus znamenal roku 1847 buržoasní hnutí, komunismus hnutí dělnické. „Proto jsme již tehdy velmi rozhodně zastávali názor, že „osvobození dělníků musí být dílem dělnické třídy samé“, nemohli jsme být ani na okamžik na pochybách, které z těchto dvou jmen máme zvolit. Také později nás nikdy nenapadlo je odmítat.“ Bedřich Engels, Londýn, dne 1. května 1890

Na levici jsou jednak sociální mastičkáři, kteří se snaží různými všeléky a všelijakým příštipkařením odstranit společenské neduhy, aniž by v nejmenším ubližovali kapitálu a zisku. Naproti tomu ta část dělnictva, která se přesvědčila o nedostatečnosti pouhých politických převratů a dožadovala se podstatného přetvoření společnosti se tehdy nazvala komunistickou.

Americký proletariát po prvé zmobilizoval dělníky a pracovníky v jednu armádu, pod jedním praporem a za jeden nejbližší cíl: „Za uzákonění normální osmihodinové pracovní doby, kterou proklamoval již ženevský kongres Internacionály roku 1866 a potom znovu pařížský dělnický sjezd roku 1889. A podívaná dnešního dne ukáže kapitalistům a statkářům všech zemí, že dnes jsou proletáři všech zemí skutečně sjednoceni.“ Bedřich Engels, Londýn, dne 1. května 1890

Základní myšlenka, vinoucí se celým Manifestem:

„Hospodářská výroba a celé dějiny jsou dějinami třídních bojů, zápasů mezi vykořisťovanými a vykořisťujícími, mezi ovládanými a vládnoucími třídami. Nyní však tento boj dosáhl stupně, kdy vykořisťovaná a utiskovaná třída (proletariát) se již nemůže osvobodit od vykořisťující a utiskující ji třídy (buržoasie), neosvobodí-li zároveň navždy celou společnost od vykořisťování, útisku a třídních bojů.“

MANIFEST KOMUNISTICKÉ STRANY:

I. Buržoasie (kapitalisté) a proletariát (dělníci)

Buržoasie proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a na místo nesčetných propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou na nic se neohlížející svobodu obchodu.

Buržoasie učinila výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitní (globalizace) a vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou ještě denně ničena. Místo staré a místní a národní soběstačnosti – nastupuje vzájemná závislost národů.

Dějiny průmyslu a obchodu jsou již po několik desetiletí jen dějinami vzpoury novodobých produktivních sil proti novodobým výrobním vztahům proti vlastnickým vztahům, které jsou podmínkami existence buržoasie a jejího panství.

Stačí poukázat na obchodní krize, které svým periodickým opakování stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoasní společnosti. Za obchodních krizí bývá po každé ničena velká část nejen produktivních sil již vytvořených. Za těchto krizí propuká společenská epidemie, která by se všem dřívějším epochám zdála nesmyslnou – epidemie nadvýroby.

Proletariát jsou dělníci (latinsky otroci), kteří jsou nuceni prodávat se po částech a jsou zbožím (na trhu práce) jako každý jiný předmět obchodu. Náklady na dělníka se omezují proto téměř výhradně na životní prostředky, nevyhnutelné pro jeho obživu a pro udržení jeho rodu. Ale cena zboží, tedy i cena práce se rovná jeho výrobním nákladům.

Čím více odpornější se stává práce, tím nižší je mzda, protože buržoa-továrník prohlašuje zisk za svůj cíl. Roste tak množství práce, ať již tím, že je prodlužována pracovní doba, anebo tím, že se požaduje za určitou dobu větší množství práce, že je zrychlován běh strojů.

Masy dělníků, směstnané v továrně, jsou organizovány po vojensku. Jako řadoví vojáci průmyslové armády jsou stavěni pod dozor celé hierarchie poddůstojníků a důstojníků. Jsou nejen raby buržoasní třídy, buržoasního státu, každého dne a každé hodiny je také zotročuje stroj, dozorce a především sám jednotlivý buržoa-továrník.

Když končí vykořisťování dělníka továrníkem a dělník nakonec dostává hotově vyplacenou svou mzdu, vrhají se na něho druhé části buržoasie – domácí pán, kramář, lichvář. Dnes můžeme mluvit o vysokém nájemném, inkasu, bankovních půjčkách a hypotékách.

Dosavadní nižší vrstvy středních stavů (dnes střední třída) jako drobní průmyslníci, obchodníci, soukromníci, řemeslnici (živnostníci) a rolníci (zemědělci). Všechny tyto třídy klesají do řad proletariátu, zčásti proto, že jejich malý kapitál nestačí k provozu v soutěži s většími kapitalisty. Tak se proletariát rekrutuje ze všech tříd obyvatelstva.

Dělníci začínají tvořit spolky (odbory) proti buržoasii – vystupují na obranu svých mezd. Zakládají dokonce trvalá sdružení (odborové svazy), aby si zabezpečili prostředky pro případ vzpour. Boj přechází místy v otevřená povstání (stávky).

Každý třídní boj je bojem politickým. Vynucuje si uznání jednotlivých zájmů dělnictva cestou zákonodárnou. Tak například zákon o desetihodinové době pracovní v Anglii. Ze všech tříd, které dne stojí proti buržoasii, je skutečně revoluční třídou toliko proletariát. Ostatní třídy upadají a zanikají s vývojem velkého průmyslu.

Střední stavy: malý průmyslník, malý obchodník, řemeslník a rolník (soukromý zemědělec) – ti všichni bojují proti buržoasii, aby zachránili před zánikem svou existenci jako střední stavy. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konservativní.

Lumpenproletariát (nezaměstnaní) bývá místy proletářskou revolucí strhován do hnutí, ale vlivem celého svého životního postavení bude spíše ochoten zaprodat se pro reakční rejdy.

Všechna dosavadní hnutí byla hnutími menšin nebo v zájmu menšin (aristokracie a buržoasie). Proletářské hnutí je samostatným hnutím obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. Poznámka: V současnosti je důležitější bojovat za vyšší mzdy a zákoník práce, než za práva menšin a lidská práva, která neubližují tučnému bankovnímu kontu kapitalistovi. Protože lidí, kteří pracují za mzdu a nevlastní výrobní prostředky jsou většinou.

II. Proletáři a Komunisté

Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející složkou dělnických stran všech zemí: teoreticky vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí.

Komunismus se vyznačuje nikoliv odstraněním vlastnictví, ale odstraněním vlastnictví buržoasního. „Nám komunistům se vytýkalo, že prý chceme odstranit osobně nabyté a vlastní prací získané vlastnictví; vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti.“

Přejděme k námezdní práci: Průměrná cena námezdní práce se rovná mzdovému minimu, t. j. sumě životních prostředků, nezbytně nutných, aby dělníka zachovaly při životě jako dělníka. Svobodou se v rámci nynějších buržoasních výrobních vztahů rozumí – volný obchod, volná koupě a prodej.

„Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví? Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejich příslušníků; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které nezbytně předpokládá, že obrovská většina společnosti nemá vlastnictví. Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu chceme.“

Komunismus nebere nikomu možnost přivlastňovat si společné výrobky (ani nezakazuje stahovat na internetu hudbu a filmy), bere jenom možnost zotročovat si tímto přivlastňováním cizí práci.

Komunisté nechtějí zavést společenství žen, ale odstranit prostituci a zrušit postavení ženy jako pouhého výrobního nástroje. Komunistům se také vytýká, že chtějí odstranit vlast. Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít to, co nemají.

Nacionální rozdíly a protiklady mezi národy mizejí stále více již rozvojem buržoasie, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a jí dopovídajícími životními podmínkami. Tou měrou, jakou bude odstraňováno vykořisťování jednoho jedince druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým.

V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření:

1. Vyvlastnění pozemkového vlastnictví a použití pozemkové renty na výdaje státu.
2. Vysoká vzestupná daň.
3. Zrušení dědického práva.
4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
5. Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.
6. Soustředění veškeré dopravy v rukou státu.
7. Rozmnožení národních továren, výrobních nástrojů, obdělání a zúrodnění pozemků podle obecného plánu.
8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
9. Spojení zemědělství s průmyslem, úsilí o postupné odstranění protikladu mezi městy a venkovem.
10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou atd.

Místo staré buržoasní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný vývoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného vývoje všech.

III. Socialistická a komunistická literuatura

Konzervativní aneb buržoasní socialismus

Část buržoasie by ráda odpomohla sociálním neduhům, aby zajistila trvání buržoasní společnosti. Sem patří: národohospodáři, filantropové, humanitáři, oprávci pečující o blaho pracujících tříd, organizátoři dobročinnosti, odpůrci týrání zvířat, zakladatelé abstinentních spolků, fušerští reformátoři nejrozmanitějších druhů.

Socialističtí měšťáci chtějí podmínky existence novodobé společnosti, ale bez bojů a nebezpečenství, které z nich nezbytně vyplývají. Přejí si existující společnost bez živlů, které ji revolucionují a rozkládají.

Kriticko-utopistický socialismus a komunismus

Skutečně socialistické a komunistické systémy jako Saint-Simonův, Fourierův, Owenův, atd. Zavrhují jakoukoli politickou, a zejména jakoukoliv revoluční akci, chtějí svého cíle dosáhnout pokojnou cestou a pokoušejí se drobným samozřejmě selhávajícími pokusy a mocí příkladu proklestit cestu novému společenskému evangeliu.

Původci těchto systémů mohou být v mnoha směrech revoluční, ale jejich žáci tvoří vždy reakční a konzervativní sekty spojené s pedanstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy. Proto vystupují proti jakémukoliv politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění může nějakého úspěchu docílit.

IV. Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám

Zkrátka, komunisté všude podporují každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům. Proletáři nemají co ztratit, leda své okovy.

Proletáři všem zemí, spojte se!